Jako lidstvo jsme vrtkavé a své hodnoty stále hledáme, a to se objevuje na tvářích těch velkých dějinných soch…

Co i tohle přijmout jako podnět k přemýšlení? Přemýšlení o době, kdy socha vznikla. O tom, jak lidé smýšleli, jaké měli hodnoty, proč zrovna tuhle sochu vytvořili a chtěli mít na očích… Nakonec ty velké, pro děti i dospěláky často nudné sochy, zkamenělí státníci, jsou na tom vždy nejbídněji. Skončí někde v zapomnění anebo jsou příliš vysoko, aby k nim lidé zvedali hlavu.

Co dělají sochy, když provokují?

Vlastně nic. Obvykle si jen tak stojí. A poté často leží v příkopě. Někdy cestují z pompézních míst na ta méně okázalá. Někdy až do temných dvorků či lapidárií schovat se před světem. Některé doputují až na skládku či do tavících pecí.

A někdy přece jen i zpět. Nebo kousek, aspoň kousek vedle, do sousedství původní důstojnosti. To se pak socha může znovu nadechnout a zvědavě si prohlíží novou destinaci své životní anabáze. Vídá nové tváře, slýchá starosti nové doby a získává úplně nový život, méně důstojný, možná ale mnohem lidštější…

Sochy často provokují právě už jen tím, že stojí. Nebo nestojí a měly by někde stát. Provokují naše myšlení i činy, aniž by hnuly brvou.

Provokují svým stvořitelem: byl moc nebo naopak příliš málo nóbl? Zručný umělec nebo patolízal? Vtipně nadsadil proporce nebo mu to nevyšlo? A proč ta socha vypadá jinak, než jsme zvyklí? Sochy mohou provokovat svým postojem stejně dobře, jako to umí náš domácí puberťák. A rozčiluje nás to stejně intenzivně :o).

Provokují také hodnotami, ke kterým se hlásí… a to už je vážnější.

Přesto provokace nutí k polemice. A když polemizujeme, tak většinou i kriticky myslíme. Hledáme argumenty. Profilujeme sebe sama. Vracíme se k tomu, co je pro nás v té neviditelné energii etiky a estetiky důležité. Dokážeme nezapomenout.

Sochy často provokují už jen tím, že stojí.

A vlastně je to jejich „džob“.

Když provokují, vyvolávají diskuze a tedy svůj „džob“ dělají dobře.

Co myslíte?

The post O sochách a provokaci appeared first on For Visitors.

Poměrně hodně dlouho u nás i ve světě debatují historici, učitelé i muzejníci o tom, jak vlastně tato dějinná období dětem, studentům i návštěvníkům muzeí a památníků přibližovat tak, aby to pro ně byl více podnět k zamyšlení než obecný soubor letopočtů, bitev a názvů.

Ve školách i v muzeích učíme o vítězných stranách a o obětech a poražených.

Co je hrdinské, a co naopak zrada či zbabělost.

Kolik bylo padlých, mrtvých, umučených, jak neskutečně bezbřehé umí být násilí.

O sociální situaci, o bezmoci a ponížení. O tom, jak lidé ve svém životě měli, nebo neměli volbu.

A tak mi to nedá a chci nadhodit do diskuse, nám všem, rodičům, učitelům i muzejníkům, právě

a uvědomění si a pochopení toho, že zpětně, na stránkách odborných knih a školních učebnic, po rozborech všech navázaných událostí, věci vidíme často rezolutněji a jasněji, než měli možnost ti, kteří tu dobu prožívali, vůbec dohlédnout. A přijde nám to logické a samozřejmé…

Ale stačí zmínit jako příklad dodnes živou a neuzavřenou debatu o „správnosti“ či „nesprávnosti“ Benešova rozhodnutí zrušit mobilizaci. Ani historici se neshodnou, které řešení vlastně bylo to „ideální“, a pro tehdejší republiku nejbezpečnější… která z variant řešení pro náš národ byla bezpečnější fyzicky, nebo která by byla bývala bezpečnější pro morální rovinu národního sebevědomí.

Ruku na srdce, jak byste na místě tehdejšího prezidenta Beneše rozhodli vy?

S odpovědností, kterou nesl, a s dostupnými informacemi, které měl… O spoustě dalších každodenních malých i netušeně velkých lidských voleb „obyčejných“ lidí, našich prababiček a pradědů během války, ani nemluvím…

Současná situace kolem koronaviru nás z didaktického hlediska přiměla si vyzkoušet a doslova procítit moment, který se do učebnicově jednoznačného (protože již proběhlého; tak to prostě bylo, přehledně události po sobě, jedna za druhou, z dnešního pohledu v logickém sledu) výkladu historie – stále ještě málokdy – „připlete“.

V reálné praxi svého života jsme si mohli uvědomit, jak je pro člověka zatraceně těžké ve vypjatých dějinných událostech

– ať už to správně pro nás znamená řešení nějaké osobní, pracovní či zdravotní situace.

Jak je to těžké, když jste přímo součástí daných událostí, když nemáte k dispozici výsledky a další děje popsané věcně na stránkách učebnice. Dokonce ani žádnou reálnou a relevantní predikci vývoje…

Jak je těžké nejen udržet, ale vůbec najít nějaký nadhled, když je jasné, že realita, kterou vnímáme, je zákonitě jen určitý výsek, naše

Jak přes všechnu informační přehlcenost současné doby nemáme šanci vidět situaci celou a všechny děje a úmysly skryté v pozadí.

Jak těžko se odhadují další události… a jak nejisté je, že s nimi naše rozhodnutí bude kompatibilní…

…Vezměme si jako příklad cesty do Itálie na české jarní prázdniny: Leckdo odjížděl na bezpečnou dovolenou a vracel se ze země, která se postupně uzavírala, těsně před uzavřením našich hranic a často rovnou do karantény. Změny v dostupných informacích a v přístupu médií i ministerstev byly překotné. Co bylo v prvních dvou týdnech považováno za bezpečné, během tří dnů se stalo obrovským rizikem.

Pojďme – více a cíleně – přidávat a zdůrazňovat tenhle omezený úhel pohledu ve výuce o všech „temných“ dějinných obdobích.

Uvědomění, že v každém momentě je naším omezením právě to, že jsme součástí situace… A že všechny naše možnosti a volby jsou tímto úhlem pohledu podmíněny.

Dětem, a vlastně i nám dospělým, to

Možná více porozumět životu jako takovému.

A také vnímat tato omezení, pokud se jednou sami ocitneme v některé ze společensky angažovaných rolí.

A je zároveň docela dobrodružné ptát se a přemýšlet, jak bychom se v dané situaci s danými informacemi zachovali my?

Dokázali bychom alespoň rozeznat, co je správné? A pokud ano, dokázali bychom se opravdu za všech okolností tak zachovat?

P. S. Silný dokument, který téma v rovině příběhů letců RAF také odráží, můžete vidět třeba tu
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1109377771-nebe-nad-evropou/

The post Moment, který se do výuky dějepisu málokdy připlete appeared first on For Visitors.

Jasný, všichni víme, nejkratší cesta k tomu, jak se zastavit, je pořádně zhluboka a pomalu dýchat a zaměřit se na to, co aktuálně cítím, vidím, vnímám… tedy, místo hlavy začít používat smysly…

… ale napadlo vás někdy, jak moc mohou smysly a jejich systematické, časté (a chce se říci smysluplné :o) ) používání pomoci při poznávání? Kolik podnětů poskytují? A jak krásně logicky při poznávání umí řídit otázky, myšlenky a celý konečný „aha-moment“?

Nasazení smyslů do procesů poznávání a pochopení celku se osvědčuje hlavně v situacích, kdy je potřeba rychle zasáhnout, komunikovat s dětmi, odpovědět na milionté dětské proč….

Hlavní výhoda totiž je, že

Připravené rovnou k použití (pravda, ze začátku to chce asi trochu cviku, aby si člověk vzpomněl, že je vlastně má a co vše s nimi je možné zažít).

A pokud si vzpomenete Vy, Vaše děti se chytí určitě! :o)) Do jejich spektra zájmu stačí často jen zasít semínka podnětů pro společné sdílení… anebo ani nemusíte zasívat, možná se stačí podívat, co se zrovna v jejich mysli urodilo, kterým směrem letí myšlenky a jaká „podivnost“ je právě napadá.

Chytněte se záhady či problému, se kterým potomek přišel… a pak už jen stačí klást otázky, nadhazovat nové „teorie“, rozvíjet první, druhou i desátou myšlenku, která Vás k tomu napadá.

Často je velmi úlevné nechat se vést fantazií, intuicí a smyslovou zkušeností… Jak to cítím? Co přesně vlastně vidím? Čmoudí to? Chutná to jako… určitě by to chutnalo jako…! Když to dělá tohle… tak to rachotí přesně jako… Je to ostré, mokré…

Vlastně přesně takto vznikají podklady pro mnohá vědecká bádání – základním popisem toho, co vědec našel, jak to vypadá, jaký to má tvar, skupenství, vůni, barvu, jak je to tvrdé, jestli to vydává zvuk a tak dále… Následným spojením s tím, co už o problematice vědec zná, se vyloupne nová teorie, nové poznání o něčem.

Můžete to s dětmi zkoušet zrovna tak. Chytit se tématu a rozvíjet jej, kam až nejdále nám to půjde. K čemu se dostaneme, kam nás to zavede? A pak si své poznání následně srovnat s jinými zdroji, knihou, muzeem, encyklopedií, internetem….

Uplatnit tenhle přístup můžeme vlastně úplně všude a bez velké přípravy ohledně našeho vlastního vědění… smysly krásně vedou myšlenky… a my se můžeme nechat vést klidně doma při vaření, při odpolední siestě na balkoně, na zahradě, na procházce…

Detailně jde takto poznávat a užívat si věci, nebo třeba texty v knihách. Schválně, zkuste si vzít pasáž z oblíbené knihy a dokreslit ji svými smysly? Co je tam cítit ve vzduchu? Jak asi hrdina vypadá, když se takto tváří? Jak by mohl postupovat jinak, než spisovatel napsal? Co ho k tomu navede?…

Anebo třeba lidi! Můžeme zkoušet rozvíjet jejich příběhy, pozorovat postavy, domýšlet život i myšlenky slavným i obyčejným postavám dějin, stejně jako neznámým lidem pod oknem na ulici.

A vše napasovat na historické reálie, které už známe, na učivo probírané ve škole, na aktuální dobu, ve které žijeme, poznatky z matematiky, češtiny nebo třeba vše zkusit vymodelovat z plastelíny.

Základním principem totiž je, že

Často tedy stačí tu hru s dětmi hrát. Účastnit se jí svojí pozorností a třeba je směřovat k dalším zdrojům informací. A pomoci jim spojovat souvislosti.

Nejenže to funguje, ale podpoříme tak děti krásně ve vnímání těla i intuice, v umění být se sebou a u sebe, být spolu, věřit tomu, co cítíme, co vnímáme. Navyknou si věnovat pozornost detailům i umění spojovat je do logických celků.

(Děti tohle vlastně umí a přirozeně dělají, a tedy jde spíše o to, je to neodnaučit…)

Hrajte si se smysly, uvědomujte si, které smysly právě používáte. Jsou nejen prapůvodní úžasnou cestou, kterou vnímáme svět, ale také mohou být zdrojem společné hry, zábavy a nových informací.

Učení se pomocí smyslů je dětem přirozené a pro Vás nenáročné na čas přípravy. Jediné, co si smyslové poznávání nárokuje zcela, je Vaše pozornost, osvobozující plné bytí v přítomnosti, ve hře a přemýšlení a jednoduchých dialozích. Tady a teď. Ale to je vlastně prima! :o)

The post Tady a teď. appeared first on For Visitors.