Je zajímavé sledovat současné pozdvižení kolem soch… Vášně… Velké diskuze… Emoce… Nenávist… A přitom, chci se jich zastat, sochy za nic nemohou. Ani ty velké, pompézní, politické. Jsou prostě svědkem své doby, tehdejšího myšlení lidí, jejich hodnot, nadějí, obav i vítězství, ať už dobrých nebo vykoupených něčím smutným.
Kdyby děti byly ve škole, pravděpodobně by si v hodinách dějepisu připomínaly konec druhé světové války. Možná by si o ní vyprávěly. Letos možná o trochu více než jiné roky, protože v roce 2020 je toto výročí přece jen o něco kulatější. Ale proč o tom vlastně psát? Válka je popsána, zdokumentována, uzavřena… Anebo v některých aspektech tak docela ne?
Neustále hledaný okamžik přítomnosti, který nám často přes všechna „musím“ a „měl bych“ uniká mezi prsty. Moment důležitý pro zastavení, tolikrát připomínaný v dnešní době.
Jasný, všichni víme, nejkratší cesta k tomu, jak se zastavit, je pořádně zhluboka a pomalu dýchat a zaměřit se na to, co aktuálně cítím, vidím, vnímám… tedy, místo hlavy začít používat smysly…
… ale napadlo vás někdy, jak moc mohou smysly a jejich systematické, časté (a chce se říci smysluplné :o) ) používání pomoci při poznávání? Kolik podnětů poskytují? A jak krásně logicky při poznávání umí řídit otázky, myšlenky a celý konečný „aha-moment“?