Už jste nad tím někdy přemýšleli?
A je opravdu Pohádka máje tak pohádková? V čem vlastně tkví její kouzlo? Anebo naopak, nekřivdíme jí trochu, když autora považujeme jen za „nudného“ lyrického barda „nudného“ 19. století? Dokázali byste formulovat věty jako Vilém Mrštík? A kam by se děj románu ubíral, kdybyste jej mohli ovlivnit?
Pojďte se s námi ponořit do slavného románu přímo na místech s ním spojených!
Nabízíme vám prima příležitost si to otestovat! Ono se nám docela běžně stává, že koukáme a nevidíme a pak propásneme něco hóóóóódně jedinečného… taky to znáte?
S námi se vám to nestane! Pojďte se projít brněnskou Oborou Holedná a uvidíte sami.
Výzva pro všechny, kteří se nacházejí v Brně a chtějí na chvilku do přírody.
Stačí si jen s sebou vytisknout či v terénu na telefonu otevřít hravého průvodce a mapu a vydat se na cestu…
Doba, více než kdy jindy, přeje procházkování a výletům na vzduch. Ovšem, také se vám stává, že někdy je té chůze pro děti příliš? Že se my dospěláci zafixujeme na to, dojít úspěšně z bodu A do bodu B, dosáhnout nějakého cíle a zapomeneme přitom, že ten moment, kdy my si užíváme klidnou chůzi a ticho od pracovních telefonů, je pro děti už často příliš velký klid?
Ale jak zůstat v pohybu, a přitom neošidit dětskou zvědavost? Snadná pomoc! Stačí zaměstnat oči!
Neustále hledaný okamžik přítomnosti, který nám často přes všechna „musím“ a „měl bych“ uniká mezi prsty. Moment důležitý pro zastavení, tolikrát připomínaný v dnešní době.
Jasný, všichni víme, nejkratší cesta k tomu, jak se zastavit, je pořádně zhluboka a pomalu dýchat a zaměřit se na to, co aktuálně cítím, vidím, vnímám… tedy, místo hlavy začít používat smysly…
… ale napadlo vás někdy, jak moc mohou smysly a jejich systematické, časté (a chce se říci smysluplné :o) ) používání pomoci při poznávání? Kolik podnětů poskytují? A jak krásně logicky při poznávání umí řídit otázky, myšlenky a celý konečný „aha-moment“?
Jaro začalo výzvou. Děti doma. Omezená možnost pohybu. Jasně, že raději ven, na vzduch, do lesa, parku či okolí, hlavně mimo lidi.
S omezením pohybu se nám omezil počet možností, kam s dětmi (nebo i my sami dospěláci) jít.
Co dělat, aby to nebylo pořád stejné a nakonec nuda? Aby se nám to procházkování po stejných trasách nezačalo zajídat a neproměnilo se v rutinu?