Mgr. Lenka Mrázová POZNÁVEJME HRAVĚ

Tam někde vzadu se skrývají. Jen se k nim dostat.

A pak chvilku tiše rozjímat, laskat pohledem oblé tvary, užívat si letní barvy, nechat sliny, ať se sbíhají a dávat šanci tělu, ať si vybere.

Ta, která se nakonec stane obětí mé vášně se vždy pozná podle toho, že sliny v mých ústech zintenzivní, dojetím se mi lehce zamlží zrak a v břiše rozvlní motýlky. Tak co, která dnes? Ta, oděná do rozjásané oranžové, malinově příslibné nebo temně rudé? Nebo že by vyzývavá fialová?  Hmmmmmm, povidla taky nejsou k zahození.

(Pokračování textu…)

Všechno je pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku. Člověk fakt nestíhá. Potřeboval by natáhnout den, pošoupnout hodiny nazpět. A já bych toho ještě tolik chtěla.

Co jsem to jen… Zalít kytky třeba. Možná i kaktus už by si zasloužil. Už mu tu poušť předstírám docela dlouho a evidentně docela úspěšně. Víte, že když se to s tím předstíráním pouště poctivě přežene, je možné kaktus usušit?

(Pokračování textu…)

„Chci krupičnou kaši“ řekla.

Ona si jako vážně v nóbl podniku na mé pozvání dá krupičnou kaši?

Jako tu krupičnou kaši, bílou rozblemtanou táhnoucí se hmotu, která bezbřeze ukapává ze lžičky pokaždé, když ji člověk nabere? Zlomyslně pokaždé, než ji stihne donést do úst? A ještě zlomyslněji kydne v tomhle prachsprostém úniku ze lžíce nejen na bradu (to by ještě šlo), ale zároveň vytvoří zcela pokrytecký flek nepředvídatelně organického tvaru na tom nejviditelnějším místě vašeho trika.

(Pokračování textu…)

Jedu. Autobus pohupuje mým tělem. Tělo drncá, hlava pokyvuje ze strany na stranu, myšlenky letí.

Je příjemné vlastně vůbec nic nevnímat. Důvěřovat řidiči, že dojedeme tam, kam potřebuji.

Vědět, že nemusím sledovat cestu, protože jedu až na konečnou.

Stačí zpozornět, až bude autobus dostatečně dlouho stát, hlava se přestane pohupovat a tělo drncat. A já si to pozvolna uvědomím.

(Pokračování textu…)